Blázni.cz - dobrý kanál

Ťapkání lídí po mokrých chodnících parku
zní jako pusinky od Tebe

kolem a nade mnou šumí naše moře
silnic a dálnic

pospím si u Botiče
ještě chvilku.

Výběžky troglodytů se roztékají

a ani jeden z těchto navěky předpovídaných dnů

nebude tím, čeho jsme se lekli, než jsme včerejšího dne usnuli

bude jen lepkavou trýznivou fosforeskující hmotou

čerpající svou sílu z nekonečné existence

multidimenzionálního schématu, jemuž říkáme housle.

Tenká, a přece vícevrstvá realita nemůže najít své vyústění v ničem tak triviálním.

Musí postoupit svou panschematičnost slokám, které nebyly ještě nikým složeny.

Možná byly složeny na hromadu a možná

je přece každá z nich jen trochou neočekávaného vánku

v plachtách ptačích lodí, mířících za soumraku někam mimo čas.

Vejce je třeba vařit z obou stran, tak jako temperamentní lvy.

Čeká je ještě mnoho bohoslužeb a z nejedné by se mohli vrátit hladoví –

svědomí trpícího je protkané nesčíselnými vrypy, v nichž bublá něco doutnajícího

a na pokraji hlavního uzávěru války přece zaržál kůň

Vleklá psychóza vedoucího psychiatra má nedozírné následky na personál.

Ten pendluje po ulicích s otevřenými dveřmi, aniž by do nich naházel trochu jahod nebo jogurtu –

takové sčítání lidu se děje vždy za úplňku, ale v nepřítomnosti zvířat.

Ta tiše pospávají na březích Karpat a z chřípí se jim line nejeden kradmý vzlyk

Smutná váza čekající na rozklad se již prokousala k podstatě

ačkoliv by si raději zapálila a česala vítr pomerančovým deštěm

v tom tichu si odplivla na moje koleno, ale bylo to celé zaobalené a aristokratické

takže jsem nemohl než nesouhlasit a nepoložit ji na rameno kytici třešní.

Jsme vyškoleni k dobývání končin, které už dávno naši skutečnost opustily,

aniž by nám svěřily jediného slova na rozloupaný rohlík.

Tvrdošíjně omamná cibule už kvete jen ve větru a jediné, co s tím můžeš udělat Ty

je nechat ji odplout až na vrcholek hory jménem duha.

Zčernalý vichr už zase bloudí po troskách parníků

aniž by složil hlavu či alespoň báseň.

malý cestopis

Prastaré platany a umění spreje
Záhřeb
ženy v kontejneru se ptám na vstup do AKC Medica
Všechny kluby zavřely.
Je noc.
Je pondělí.
Na nástupišti drnkám Over the Rainbow
přisednuvší žena zpívá
Sáva je zapomenutá za městem
pulsují jen dvě diskotéky
bouřka tluče do nádraží
a dávno zpožděné vlaky
přistávají na libovolný perón.
Stejně tak ten s Vladimírem.
Prochozená noc se projevuje v nohou
slepý vede chromého tržištěm.
Jsme jedno tělo.

Postapokalyptické bujení
Bělěhrad
Ten dredatý na autobusáku je náš bratr
Monkey barem vibruje Wild Cherry
Musíme jít, liják nepřestane.
Chorvatský chléb a sýr na hostelu.
Celý den zkoušíme štěstí
postupně na třech pumpách.
Vláďa tancuje s cedulí
hrajeme Jah Rastafarai
stmívá se a tam a zpátky
nás obchází Srbská policie.
Pumpař nám daruje chleba.
Pa mýtné bráně na nás pokřikují hipíci
Mají jedno místo. Nedělíme se.
Turek nerozumí slovu a nabízí drobáky
na koleni v dodávce vařím kafe pro tři
spíme v poli u motorestu

Koupeme se v Nišavě v centru Niše
Stará Planina? říká trafikant. Nejkrásnější místo na světě!
Zahrádka řecké restaurace obsahuje jednoho štamgasta a jednoho kuchaře
posléze halloumi, salát, pražené cukety, placky a slivovici
v sekáči v Pirotu pořizujeme šátek a tašku free people
ti už venku hrají na flétnu a zvou nás na pivo, on je Gruzinec a ona Češka, uvidíme se nahoře
taxikáři si nás směňují
do hor to chce silnější auto

Naskočí dva Francouzi
krosny máme na kolenou
první přivítání doma dostáváme ve vsi pod horou
drápeme se nahoru už potmě
halucinujeme o kouři a zpěvu pěšinou lemovanou šňůrkami
a pablesky světlušek
dvě z nich se drží blízko sebe:
oči hladového štěněte.
Louis mu dává jméno – Rainbow.
U Svatého ohně zurčí sitáry
dělíme se o pumpařův chléb.

Ráno se zbavujeme oblečení a dívky svršků
marně - začíná liják, zebe a pokračuje
jdu pro vodu, jdu pro dřevo, jdu pro pilu
dlouhá vřelá objetí, upřímná přijetí
pukám praskám trhám se láskou k bratrům, k sestrám, k horám
a rodina se schází v kruhu
dva dny rozfoukávání ohně a kouře v očích

už zase pálí slunce a potok příjemně zebe
učím se umění šakuhači
učím se umění šibari
učím se mantry
pozoruji východ slunce
na jedné vlně s blázny všeho světa.
Málokdo přijel z domova a mnoho jiný nemá, než zde.
V kuchyni je potřeba hudba!
Vařím čaj z bylin, vybírám popel, stavím spíž, stavím hranici
už svolávají, zakřičme na tři!
a rodina se schází v kruhu
a sangha se schází v kruhu
jdu pro dřevo, vybírám popel, strouhám řepu, jdu pro vodu
směju se a objímám
nic víc.

Po noci probdělé s Esmeraldou
probouzím Vladimíra – skládá stan.
Bratr nám na cestu dává houbovou čokoládu
taxikář ujel
hledáme telefon a najdeme muže s autem
lahváč hlásí návrat do babylonu
k jízdence potřebujeme vstupenku na perón.

Panika ve Vídni
jinak Vládimír skoro celou cestu spí
já píšu tohle na obal od Burku
brothers and sisters
see you in five!

On chtěl přítomnost
a ona chtěla věčnost
a Přítomnost byla Věčnost
a byla sklíčkem lupy
ve kterém viděl její oko
a ona jeho vprostřed celého světa
a Oko bylo Celý Svět
a Přítomnost Věčnost Oko Celý Svět
šeptala –
kdo se vzdá, vyhrál.

Zajímal Vás můj názor na Váš esej, v němž se tvrdí, že Láska je pouze fenylethylamin vylučující se v mozku člověka.

Po důkladné analýze Vaší písemnosti jsem v ní ovšem dané tvrzení neobjevil.

Balíček, který jste mi poslal, obsahoval jen klíženou dřevní hmotu a uhlíkovou čerň.

Sedněme na vlak
a pojeďme někam

Mám s sebou mapy
celýho světa.

celý svět okolo si vydloubal oči

a Ty přicházíš ráno k zrcadlu

a maluješ se

vítězíš ve své hře

vtipkuješ, směješ se, tleskáš

chvíli si připadáš trochu sama

budeš dnes zase poslouchat jejich nesmysly

a večer se zachumláš do knížky

je krásně zima

dobrý manipulátor

dokáže zmanipulovat i sebe

až si myslí, že je někdo jiný, než je

až mluví jako někdo jiný, než je

až jedná jako někdo jiný, než je

až je někdo jiný, než je

věř mi

jsem dobrý manipulátor

Ty říkáš, že v soucitu je kus ponížení

něco jako "chudáčku"

říkáš, že potřebuješ cítit, že jsi respektovaná

já říkám, že v respektu je distance

něco jako "to já bych nemohla"

že nechci být respektován

protože to znamená být nepochopený

Ona zase říká, že to, co chceme, je přijetí

nechci ale ani, abys mě "přijala, jaký jsem",

chci se proměňovat a prosím Tě o pomoc na cestě

Vzájemně pro sebe

a společně pro druhé hledáme 

vžití a porozumění, 

které nevyvyšuje jako autorita

ani neponižuje jako politování

nezařazuje a nedefinuje

protože nesoudí

nachází v druhém sílu

a spojuje se s ní

Dáváš mi kalhoty na svetry

a svetry na trička

ale jinak jsi moc hodná holčička

Čas vzinkdul před třidácti celých sedbi bilardabi let

Před tíb dež vznikdul debyl

Jsem zub času

travič i travička

na sobě se pasu.

Stromy

louky

deky

kytary

Vlasy

oči

láska

díky za ty dary

Že máme stát o svobodu
to jsme se naučili
otevírat si všechny možnosti
to jsme se naučili
jenže je tu smrt
a jak se blíží
možnosti, které jsme otevřeli
se pomalu zavírají

Přivítat vše, co přišlo
to jsme se naučili
ale naučíme se
vzdát se svévole a násilí
či snad i vůle a činů?
Naučíme se přivítat smrt?

Nebo se přecijen vzepřem
vyjdem z klidu rezignace
rozvířit pár zrnek prachu
zarazit kopí do země
a hlasitě zakřičet
a s ozvěnou slyšet
jak se nám směje
nekonečné nebe?

Ve víře, že vír je zvíře
zvířil jsem ho ve vaně
výral na mě velkým okem
věřil jsem, že naštvaně

kachna, loď a všechno vůkol
bylo od něj zvířeno
když zandám špunt, zavřeš oko!
zdivočelá zvířeno!

V odpovědích na Jak se máš je víc a více falše
to jak se život stává míň a méně sdělitelným
srozumitelným
ta věčná: to já bych nemohl
mít to tak, jak to máš Ty
- to je berlínská zeď komunikace.

Už jenom volná Láska
natož manželství
nebo ta věčná: a čím se teda živíš?

Názory už moc hotové.

Málokdo věří natož ví
že žít dobře je dobře žít
a tolik v duších nejbližších
je strachu z pekel
a potřeby tragiky.

A svět mezitím
mezi prací a dovolenou
studiem a rodinou
šamponem a ledničkou
funguje normálně.

Jen občas má depresi
ale o tom nemluví.

Uprostřed lidí podivně sám.

Mluvím pomálu.

Poslouchám

jak ten a ten snad už má práci

jak zas ty vlaky jezdí pozdě

jací jsou politici sráči

kdo si co pověsí doma po zdech

– z toho by jeden zdech.

Tak mluvím pomálu

občas jen vydám povzdech.

Uprostřed lidí

uprostřed hluku

podám Ti srdce

nastavíš ruku?

Hýbe se? Nevíš? Řekni, tepe?

Nechceš ho? Nevíš? Bylo pro Tebe...

podám Ti mysl – chceš si ji zkusit?

Můžeš s ní

– zcela záhy 

zrušit

vládu i dráhy.

Uprostřed lidí podivně sám

hraju si s myslí – přemítám

co jsou ta slova

kolik váží

co se tím hnojí

kam se to sváží

kam to ti lidé všechno háží

a jestli se takhle vážně dá žít.

Uprostřed hluku

uprostřed vřavy

Nastavíš ruku?

Podám Ti ticho

zprostřed své hlavy.

Ráno jsem si uvařil kafe a vydal se na vlak. Mám to s jedním přestupem. V automatu jsem vyklikal jízdenku a sedím, přichází průvodčí.
„Přistoupili?“
Kontroluje pána vedle a už míří pryč. Přešel mě, zandavám jízdenku a balíček slevových kartiček zpět do peněženky.
Přestoupím a po chvíli přichází další, sotva k rozeznání od prvního. Většinou Vás nepřejdou. Nechce se mi, ale znovu vyštrachám z peněženky svou sbírku. Jenže situace se opakuje.
V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, že jsem možná neviditelný. Jsem celkem nevychovaný hoch, tak jsem se tomu začal dost přiblble nahlas smát. Jenže si toho nikdo nevšiml. Hustý.
Takže jsem neviditelný a neslyšitelný... Postupně jsem to testoval různými grimasami, až jsem začal poskakovat v uličce vlaku a vydávat skřeky. Ale je to dost divný. Můžu hmatat na věci, uvařit si čaj a vyklikat si jízdenku. Takže někdo musí vidět následky, třeba jak se ošlapává podlaha, přemisťuje hrnek a tak. Ne. Velmi brzy jsem zjistil, že nikdo nic takového vidět nemusí. Nevím proč. Představuji si, že se v jejich světě věci vždy naaranžují tak, aby jejich vysvětlení vystačilo beze mě. Nejsem moc militantní, ale dostal jsem chuť někoho praštit po hlavě. Co to udělá.
Chvilku jsem si myslel, že je to zábava. Možná by byla, kdybych moh dělat lidem naschvály. Lez jsem na neslušný místa a udělal si ze světa takový 3D kino. Bylo to dost z nouze, vlastně mě to nebavilo ani ze začátku.
Pak jsem si zkoušel namlouvat, že je to trest. Něco jsem proved a za to jsem v tomhle pekle, kde zakoušim ignorování od všech lidí – aha! Asi jsem byl k druhým málo vnímavý, díky, dobrý Bože, žes na mě seslal tenhle zlý sen, abych si to uvědomil. Sliboval jsem jako malé děcko, že už budu hodný. Ale taky jsem tomu moc nevěřil.
Ale že to je peklo, tomu jsem věřil čím dál víc. Ani tělesný kontakt s lidmi nefungoval. Když jsem třeba zkoušel nějakou dívku pohladit (ano, máte pravdu, to mě napadlo ještě dřív, než mlácení po hlavě), odstrčila mě nebo poodešla, jako bych byl hmyz, stěna, nebo cokoliv zrovna bylo nablízku za vysvětlení. Někdy se stalo, že si doteku lidé ani nevšimli.
Byl jsem neviditelný, neslyšitelný, téměř nehmatatelný a hlavně nezajímavý. Další den jsem měl jít do zaměstnání, tak jsem dostal špatný, velmi špatný nápad, že bych mohl svou práci udělat. Bude jim to divné, práce je hotová, a já nikde! Po osmi hodinách mi odměnou bylo: „Máme ty výsledky? Máme. Výborně.“
Vzpomněl jsem si na svůj první pracovní den, kdy jsem v sobě překvapeně pozoroval radost při každém „prosím tě, mohl bys...?“ Potřebovali mě. Potřebovali MĚ. Potřebovali mě?
Bylo to opravdu peklo a sen a trest. Další den už se mě průvodčí zeptal na jízdenku. Někomu může být divné, že to skončilo, ale mně to divné nebylo. Ono to vlastně ani neskončilo a když už to takhle rozebíráme, ani to nezačalo. Průvodčí zkontroloval jízdenku a polknul nějaké to děkuji. Poděkoval jsem (Bohu) za dávku prozření, kterou jsem dostal ve světě, kde jsem nezajímal lidi. Já. Jak bych mohl někoho nezajímat? Jsem přeci velmi zajímavý, říkám si polohlasem, a směji se tomu, že mě to vůbec někdy napadlo.

Lehce – jak závoj víly – vznáší se

útržek papíru

ve vodě

v bílé míse.

mluvit tak
jako by každé slovo mělo dostat ozvěnu
s uctivou bázlivostí před aurou druhých
jako když se dva poznávají
jako když žádáte o tanec
nebo dáváte jemný pokyn ke konci meditace
a otevření očí

jako blázen
jako někdo z Marsu
v hluku hospody přeslechnutý
v kole starostí odrušený
s malou pravděpodobností docílení toho nebo onoho stavu věcí
a přeci s obrovskou nadějí na náhlou proměnu všeho
zamilovaně
a dětsky.

(sbírka básní)

Běží pes přes most

neboť má přednost

Kočka běží okolo

ptáček zpívá johoho.